1 | Nightmare

31. srpna 2013 v 20:33 | Lore |  Nightmare


Down mi visel na rtech. "Opravdu to chcete slyšet?" pochybně jsem zvedla obočí. "Váš případ mě velmi zaujal, chci vědět, co se stalo." Držel se mnou komisař Down oční kontakt. "Dobře." Pohlédla jsem do dálky.
Není nic krásnějšího, než zahrada růží. Miluju, když se probudím, podívám se z okna a vidím ty nádherné ostnaté dámy. Jsou tak elegantní a přesvědčivé. Kéž bych měla stejnou trpělivost jakou má moje babička, která o ně denně pečuje i přes to, že při každém pohybu bolestí usykne.
Užírá mě svědomí, že jí nepomůžu, ale sama mi kladla na srdce, že růže jsou čistě její teritorium a takové nemehlo jako já tam nemá co dělat. Vlastně už je šest, jakto, že nezalévá svou zahrádku jako obvykle? Je známá svou přesnou dochvilností, kde sakra je?

Potichu sejdu do přízemí. Krve by se ve mně nedořezal.
"Babi! Co je? Počkej, zavolám záchranku!" pohled na její bolestný výraz v obličeji, jak bezmocně lape po dechu, mě umrtvuje. Na řadu u záchranné služby přijdu až po deseti vteřinách (musí všichni kolabovat zrovna teď?), rozechvělým hlasem nadiktuji informace a postupuji jak mi žena v telefonu popisuje.
Ani nevím, jak dlouho jim to trvalo, odtrhli mě hned o ní a vezli ji do nemocnice. Nevím ani, jak dlouho to trvalo, když mi z nemocnice volali: "Je nám to moc líto, dělali jsme, co bylo v našich silách, upřímnou soustrast.." vlastně jsem ani nebrečela. Cítila jsem jen prázdno, které se rozléhalo nejen po celém domě, ale i ve mně. Už mi na tom světě nezbyl nikdo.

Jsem sama. S pocitem naprostého nechutenství odnesu zkyslé müsli s mlékem. Nemám na nic náladu. Co mám teď sakra dělat? Babičce bylo 71 let, dědu jsem neznala, rodiče mi zemřeli pár dní po mém narození. Nemám prostě nikoho. Se slzami v očích si lehnu do postele, přikryju se až po hlavu a čekám, co bude dál.
Je to už tři týdny. Stojím u okna a koukám na ty pomalu schnoucí růže. Sem tam pohlédnu na chodníček před vchodovými dveřmi , jako bych čekala, že někdo přijde. Alespoň někdo. Z toho ticha se zcvoknu. Růže vadnou. Babička by se obracela v hrobě, kdyby v něm byla. Nechala jsem ji rozprášit na zahradě-mezi ty růže.
V telefonním seznamu najdu číslo Hanse Galia a třesoucí rukou vymačkám jeho číslo. "Haló? Tady Hans." Ozve se mírně zmatený hlas známého muže. "Ahoj Hansi! Tady Sandra." "Která?" je ještě zmatenější. "Kdybych tě neznala, taky bych se urazila! Sandra Blacketová, ty pařmene!"

Zasměji se. Pokud si nevzpomene teď, tak už nikdy. "Jo, to jsi ty…Dlouho ses neozvala." "Já vím," zastydím se, "nezajdeme na kafe?" Hans je můj starý přítel, babička ale nechtěla, abych se s ním scházela, proto jsem přerušila kontakt. "Ty mi čteš myšlenky, holka!" "Co takhle za dvě hodiny U Freda?" pohlédnu na hodiny. "Okey, tak zatím." -tu, tu,tu- zavěsil. Kdysi jsme byli nerozlučná parta. Já, Hans, Ewan a Ingrid. Ewan šel na vysokou a Ingrid odjela někam pryč. Kdo ví, jak se jí dnes žije.

Hanse už jsem neviděla hodně dlouho. Dva roky? Přes dlouhé francouzské okna kavárny vidím, jak v dešti pobíhá pohledný mladý muž a v oknech domů hledá nějakou tvář. Asi ji našel, otevírá dveře a vchází dovnitř.
"Ty vole, řeknu ti, ten déšť je horší než studená sprcha!" Kapičky vody mu pomalu stékaly z vlasů.
"Normální člověk by si vzal deštník." Se smíchem jsem se potom dívala, jak si z vlasů ždíme vodu. "Normální lidi jsou nudní." Odfrkne a po té si objedná kávu obohacenou rumem, čímž mi potvrdí, že mezi ty nudné nepatří. "Co to máš za divný chutě? Čaj s rumem bych pochopila, ale kávu.." zakroutím hlavou. "Nerad plýtvám nádobím," napije se, "a vůbec, kafe potřebuju, a na ten hnůj, co mi do toho dali, jsem měl původně chuť." Otřepal se.

Všiml si mého tichého pozorování. "Povídej, jak žiješ? To od tebe nebylo moc hezký, jak si zmizela. Dva roky!" "Já vím," uhnu pohledem na déšť venku. "Ale už je to pryč. Snad jsou ty časy pryč. A mám pro tebe novinku" "Jsi v tom?" "Vtipné!" zakřením se. To by mi chybělo. "Je ze mě sirotek," vzdychnu. "Nekecej!" překvapí ho to. "To je mi líto. Jak to neseš? Nepotřebuješ s něčím pomoc? Kdybys chtěla tak řekni." Zářil ochotou. Kde jsou ty časy, kdy přede mnou seděl sobecký frajírek se zeleným melírem a cigaretou v ruce? Že by ho osvítili? "Nebavme se o mě, co děláš ty, kde zmizelo tvé zelené číro?"
"Krize středního věku.." mrknul na mě a já jsem měla co dělat, abych nevyprskla kávu, které jsem se právě napila. "V jednadvaceti? To abychom se už pomalu chystali do důchodu!" "V třiadvaceti. Zamrzla si v čase, Pomněnko." Upozornil mě a já věděla, že si s ním mám ještě hodně co povídat.
___________
:DD


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 downloady-thesims2.blog.cz downloady-thesims2.blog.cz | Web | 31. srpna 2013 v 22:42 | Reagovat

máš moc pěkné simíky... a to tílko JS je good :D

2 MRS.Cloe MRS.Cloe | E-mail | Web | 1. září 2013 v 16:59 | Reagovat

WOW! Píšeš jako spisovatelka, skvělé, moc povedené a zpracované :) To, jak si mezi sebou povídají mě rozesmívalo:) Nádherné, všechno :))

3 LINA LINA | Web | 2. září 2013 v 10:00 | Reagovat

Tomu hovorím dokonalý text pretože som sa ani nemusela dívať na fotky úplne mi stačil. Naozaj to bolo dobre spracované. Velice veľmi chválim Lore ;-)

4 LINA LINA | Web | 2. září 2013 v 10:00 | Reagovat

....a asi to sem nepatrí ale máš dokonalý design :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.